Názory aneb jak se mi jeví svět...

Ať to, co vlastním, přináší užitek také jiným,
a to v duchu moudrosti, jež se sdílí a nikoliv hádá...

Obrázky?
 * Pocta C. G. Jungovi >>> *

LIDÉ A ZEMĚ

Spřátelené

Profi Odkazy

UniBook.com

Vydejte zdarma svou knihu - publikujte
---------------------------

Proofreading.cz

Kouzlo slov ve vašich službách...
---------------------------

Slovník cizích slov

VAGRANT

Příběh z časů...

Příběh z časů, kdy Adamantos kráčel po zemi, následovaný svým nerozlučným druhem. Nohy pokryté prachem všech cest, hlava ve výšinách nadnebeských, srdce nerozbitné.

Když se jednou k večeru Věčně-Živý zastavil na svých cestách, znavený svým vítězstvím nad vrcholy severních pohoří, pohlédl na své ruce, zkrvavené, roztrhané zmrzlými hranami skal, řezajících do kůže, do

masa, až na kost. Pohlédl na své ruce, pak se ohlédl nazpět, k horám které přemohl. K horám, na jejichž vrcholcích ještě před nedávnem, s hlavou nad nebesy, zpíval svou píseň. Je mnoho poustevníků, co tvrdí, že tyto hory severu darují Samotu tomu, kdo se o ni správně modlí. Ale Věčně-Živý věděl, že ani tyto hory, ani jiné, dokonce ani propasti, ani hlubiny Moře nedají Samotu zdarma. Ani tomu, kdo se modlí, ani tomu, kdo hraje a zpívá, ani tomu, kdo touží, ani tomu, kdo naříká. Na cestu kterou vykonal, aby získal Samotu severních pohoří, nemusel vzpomínat. Byla, tak jako všechny jeho ostatní cesty, navěky vryta do jeho mysli. Proto se tedy nezadíval nazpět k těm ledem pokrytým špicím, aby si připomněl a nezapomněl, jako to dělají ti, kdo cestují po Rovině jen pro zábavu. Podíval se na ně, aby i ony viděly jeho tvář. Aby si uvědomily, pochopily a přijaly, že ten nepatrný dole měl své nohy na jejich nejvyšších vrcholcích, svou hruď tam, kam stěží dohlédnou, a svou hlavu v místech, která si neumějí ani představit. Ten nepatrný dole, s nohama pokrytýma ledem, zkrvavenýma rukama a jasnou myslí, bude už navždy větší než ony. Pak se podíval na západ. Slunce se téměř dotýkalo obzoru. Jindy sledoval západ Slunce s touhou v srdci, zvědavostí po tom světě do kterého se noří. Po hlubině, kam smí jen bozi nebes, a to ještě jen v jim vymezeném čase. Ale teď, když poznal co je nad nebesy, když slyšel křišťálově jasný zvuk nejpevnějšího ledu, který se prohýbal, praskal pod jeho nohama, v tichu, které jinde na zemi není možno nalézt, když poznal Samotu, pochopil ji, uchopil ji, vepsal ji navždy do své mysli, teď jej sledoval se závistí. Ale ne touž závistí, s jakou se dívá otrok na majetek svého pána. Ani takovou, s jakou plaz sleduje let orla. Ale s takovou, jakou pocítí syn vůči otci, když v něm pozoruje svou podobu, ale ještě nemá jeho výšku. Věčně-živý pozoroval Slunce, jak se topí v Moři. Pozoroval zápas tohoto boha se Smrtí, zrcadlícího se na hladině Moře, jak prohrává svůj boj. A čím víc se nořil do temnoty, tím více temnota zaplňovala zemi, a noví bozi se zjevovali na nebi. Chvíli se zdálo, že přicházejí na pomoc svému pánu, který je kdysi svým světlem všechny zahanboval. On zaplňoval nebe, nikdo je spolu s ním nesměl sdílet. A teď začali přicházet. Ale ne jemu na pomoc. Přišli se podívat na jeho konec, jeho poslední boj a prohru. A tento obraz jevící se na nebi i hladině Moře, se odrazil i v oku Věčně-živého, v jeho mysli. A zrodil novou myšlenku. A ta se proměnila v plamen, který vyšlehl spolu s prudkostí jeho prozření, a spálil závist, a proměnil ji v obětní dým. Zasmál se svému dřívějšímu bláznovství, s láskou se teď zahleděl na svého nepřítele, a s novou touhou v srdci začal k němu promlouvat:

Tebe, jenž zrána sytíš světlem oblohu, jenž temnotou se večer napájíš, tebe, jenž mezi dvěma světy vládneš nejsilněji, viděl jsem tě. A spatřil jsem tvou velikost vedle malého světa, ze kterého se strmě tyčila hora, sahající vysoko nade všechna oblaka, tam kde začíná temná strana nebes, na jejímž vrcholu stály mé nohy, zamrzlé v ledu, jenž se třpytil ve tvé záři. V tu chvíli jsem zatoužil dát ti něco ze své výšky a stát se vedle tebe malým, abys mi mohl dát něco ze své velikosti. A má touha se stala mé mysli příkazem, a mému tělu skutkem. A poprosil jsem tě, abys zastavil na malou chvíli svůj běh, a abys na mne chvíli počkal, než já dokončím svůj běh na těchto ledových vrcholcích, a vezmu si to, pro co jsem přišel. Nepřikázal jsem ti, ani jsem nehrozil, ani nesliboval. Kdo jsou mého ducha, ví, že nepřikazuji těm, které uznám za hodné slyšet můj hlas. A ti které nenávidím, ti jej uslyší jen jednou za život - pokud se ta smrt, kterou žijí, dá nazvat životem. Prosil jsem tě, právě když jsi došel na své pouti do míst nejvyšších, mezi dva světy, a já tě mohl spatřit. V tu chvíli jsi byl pravým králem. Snad proto jsi mne neslyšel, že ses v pýše uzavřel všem hlasům, které k tobě přicházejí shora i zdola. Možná že přikázání někoho mocnějšího než jsi ty, ti nedovolilo přerušit svou cestu. Anebo jsi z nedočkavosti po nových dobrodružstvích rychle spěchal dál a oslyšel mne? Chtěl jsem tě požádat, abych směl být tvým společníkem na tvé cestě, vzal bys mne za moře na svém světle, tvoji nepřátelé by byli i moji nepřátelé. A kdyby na zemi, v moři, v prázdnotě či na nebi byl někdo, kdo je tvým přítelem, i mě by byl přítelem. Ale ani ty, ani já, nemáme přátele. Nato příliš milujeme samotu. A proto jsme se jen nakrátko setkali, abychom se jen minuli, ani jsme se nedotkli jeden druhého. A přece je naše touha po dobrodružství a neznámu takového druhu a moci, jako bychom byli Jeden Jediný. A proto, kdybychom spolu běželi po stejné cestě, byla by to cesta jen jednoho z nás. Možná proto je na nebi tolik cest, aby ti, kdo milují Samotu a dobrodružství, nebyli bratru kamenem úrazu. A to je myšlenka, která rozbušila mé srdce, a vehnala krev do mých zmrzlých údů: že: "Ti, kdo jsou mého ducha a mého života, jsou Jedním Jediným, jen když jsou sami." A proto jsi udělal dobře, žes nepřijal nic z mé výšky, a nedal jsi mi nic ze své velikosti, a poslechl jsi příkaz svého pána. A tak jsem opustil vrcholky severních pohoří, a smál se všem bohům a jejich cestám, protože jsem porozuměl výroku, který kdysi vymysleli Poustevníci pro své pobavení: "Jen ta cesta je dobrá, která nepřetne tu naši." A proto tu teď stojím, a dívám se, jak se noříš do temnoty, protože ti to bylo přikázáno. A já se radují, protože není, kdo by přikazoval mě. A loučím se s tebou naposledy. I když jsem Věčně Živý, přece jen málokdy se radující.

Svět zůstal v temnotě. Jediným světlem široko daleko byly svíce Poustevníků, a ti se o ně s nikým nedělili. "Svíce rozžehuje svíci!" říkali. "Kdo chceš naše světlo, přijď se svou svící, my ti ji rozžehneme." Nikdo z malých, žijících na rovině a v údolích, nepřišel. I když jejich domy i sklepy byly plné svící. Proto budou jednou jejich domy dány jiným. Ale Věčně Živý jejich světlo nepotřeboval. Jeho mysl byla plná světla vždy, když do ní obrátil svůj zrak. A ani vnější temnota ho neděsila, pro oči znavené dnem a jeho všedností, je vítaným odpočinkem. Někdy se těšil pohledem ven, do temnoty světa, ze světla své mysli - tak jako se těší děti malých, které z tepla svých domovů hledí skrz okno do mrazu a vánice. Slyší její děsivý zvuk, ale nedotkne se jich, pro teplo domova a jejich radost z bezpečí. Věčně Živý dobře věděl, jaké to je - na hranici mezi dvěma světy. Ale chtěl zjistit, jaké je hledět ze světla do temnoty, jaké je nechat se zcela pohltit světlem, aby temnota nadobro zmizela, jaké je hledět z temnoty na světlo skrz vlastní okna, a konečně jaké je, když světlo úplně pohasne. Nikdy předtím ale v jeho mysli nevyvstala otázka. Teď, když Slunce skončilo svou cestu za obzor, věděl, že někdo jiný už zná část odpovědi na nepoloženou otázku. Zvědavost z žárlivosti začala působit, a v jeho mysli se objevil prázdný prostor. Ten začal volat o vyplnění. ( U malých v takové chvíli přicházejí pravda společně se lží, aby se utkali o možnost vyplnit prázdnotu mysli. Ale v mysli Věčného lež nikdy nevítězí, a tak tam jen málokdy přichází. ) Jeho volání zaslechl Duch. Jako vždy přišel okamžitě, protože tu vždy byl, je, i bude. Věčně živý si mohl vybrat, jestli jej nechá vstoupit, a ovládnout jeho mysl, rozptýlit prázdnotu mysli, zahnat zvědavost i její příčiny, anebo se mu postavit tváří v tvář, jako rovný s rovným. Zvolil si druhou možnost, protože některé věci mají být vysloveny nahlas.

Duch řekl: "Jsem zde, a jsem i tam. Jsem všude a nikde. Jsem Pramyšlenka Pravého Božství. Jsem ty a nejsem ty. Jsem sám sebou a nejsem nikým. Jsem stále s tebou, zatímco jsi stále beze mne. Chceš abych vstoupil tam, kde už jsem, abych rozptýlil tvou pochybnost?" Věčně živý odpověděl: "Stůj přede mnou, rád na tebe hledím a mluvím s tebou, i když nade vše miluji Samotu. Přijmi prázdnotu mojí mysli z mých rukou, z mých rtů a naplň ji Pravdou sám v sobě." Duch přijal co mu bylo dáno a zjevila se Pravda, jako jeho odraz na hladině mysli Věčně Živého, a splynula se svou podstatou. Věčně Živý ji jen letmo zahlédl jako záblesk, bílého světla v oku Ducha. Ještě nikdy se mu nepodařilo spatřit její tvář a podobu. Duch zmizel, aby mohl zůstat s ním, a Věčně živý osaměl, aby byl opět s Duchem. Obrátil svůj zrak do své mysli, a hledal novou myšlenku a volal ji k životu nevyřčenými slovy.

"Pro toho, kdo jako král sedí na trůnu mezi dvěma světy, je lepší napít se temnoty než darovat světlo. Je lepší vypít plný pohár temnoty, než být oloupen o všechno své světlo. Je lepší darovat trochu světla, než vypít všechnu temnotu. Jen tak se opět stane králem. To je moudrost toho, kdo běží - nebo spíš - jeho pána. Ale ne tvoje, ne naše. Počkáme spolu, než vypije pohár plný hořkosti, a pozná, že blaženější je dávat než brát. Ale ty stůj ve svém světle, protože tam je tvé místo. To je moudrost toho, kdo stojí."

Věčně Živý pohlédl směrem k pramenům vod a zasmál se a zatleskal. A nebyl tu žádný z pánů, který by ho pokáral, ani nikdy nebyl, ani nebude.

Poslední komentáře
09.10.2009 16:25:28: Mam dojem,že by jsi měl opravdu pokračovat.
17.08.2009 18:44:20: ahoj...přestože,můj názor na povídku již znáš...znovu chci zopakovat...povedlo se..je to krásně myst...
14.08.2009 22:01:51: opravdu ,zvláštní povídka...jakoby z jiné doby....realita je jiná....snad jsem ji pochopila....:))...
 
Chat pro prima lidi... Vstupte ;-)

Administrátor stránek, který vám může udělit práva...
stojmenov{zavináč}seznam{tečka}cz


Počítadlo - jednou denně z počítače (IP):
Aukro.cz