Názory aneb jak se mi jeví svět...

Ať to, co vlastním, přináší užitek také jiným,
a to v duchu moudrosti, jež se sdílí a nikoliv hádá...

Obrázky?
 * Pocta C. G. Jungovi >>> *

LIDÉ A ZEMĚ

Spřátelené

Profi Odkazy

UniBook.com

Vydejte zdarma svou knihu - publikujte
---------------------------

Proofreading.cz

Kouzlo slov ve vašich službách...
---------------------------

Slovník cizích slov

Michal - texty

Zpětnovazebná smyčka

Byl to podivný profesor - starý blázen. Ale abych to upřesnil, nebyl skutečným profesorem. Touto přezdívku získal od lidí, kteří si tak označili staříka, kterého mohli vídat, jak vysedává na lavičce v parku naproti patentovému úřadu. Denně na stejném místě, bez ohledu na počasí. Sedával tam se složkou papírů, které měl rozloženy kolem sebe. S tužkou v ruce pak škrtal a přepisoval už popsané stránky.

Znali ho dobře i zaměstnanci patentového úřadu. Občas za nimi přicházel, obvykle hned brzy po ránu, aby se neodbytně dožadoval přístupu k někomu důležitému, s dnes už chronicky známou větou: “Tato myšlenka posune svět o 365 dnů kupředu.”

Profesor vypadal jako nějaký skřítek z pohádky. Neznal jsem ho dlouho, a vlastně jsem jej toho dne viděl poprvé. Hned na mne však zapůsobil zvláštním dojmem, poněvadž jeho postavička vůbec nezapadala do zdejšího prostředí.

Drobný stařík s pohublou postavou zahalený do starého vaťáku, který mu sahal až na paty. Div, že jej netahal po zemi a nešlapal si po jeho koncích. Okolí jej ale nepřijímalo s posměchem. Bezelstnou živostí a nevinným úsměvem, který dodával jeho tváři milého výrazu, si dokázal získat smířlivost ostatních. Vysoko posazené obočí pak dodávalo jeho vzhledu trvalý úžas, jako by naň vše působilo neustále ohromujícím dojmem. Hlavu s bílými kudrnami schovával pod krabatým kloboukem, který jistě pamatoval časy, kdy jej nemohl sám ještě nosit. A nakonec ten kulatý obličej vyzdobený kostěnými brejličkami, které jako zázrakem stále pevně seděly na jeho drobném nosíku.

Toho osudného rána se stařík choval nezvykle rozrušeně. Vyběhl ven vrátnicí a docela zapomněl na své zdvořilé chování, které občas způsobovalo, že jej posílali k jednomu člověku. Ten ho vyslechl a rozloučil se s pomatencem slovy: “Vaše myšlenka určitě nenajde své místo…“, a měl tím na mysli, že skončí v koši na papíry.

Jednalo se už o zaběhanou ceremonii, kdy po marném úsilí vyprovodit otrapu ze dveří došli úředníci k závěru, že bude daleko jednodušší neškodného staříka vyslechnout a nechat ho, až nakonec odejde sám.

K tomuto úkonu, jak jsem se dozvěděl později, se obětoval jistý pan Alois, který jako služebně nejstarší znal podivného profesora už léta. Stalo se pro něj zvyklostí, kdy při ranní kávě, před začátkem pracovní doby, občas vyslechl Pepíčka Přinosilů.

Toho dne neměl pan Alois však nejlepší náladu. Za okny panovalo nevlídné počasí, trápilo ho revma a jen při pouhém pomyšlení na spoustu práce, která jej dnes čeká, napadaly ho trudné myšlenky. Snad i proto se stalo, že byl Pepíček bez milosti vyhozen hned ze dveří. Navíc mu pan Alois řekl zostra, aby mu více neotravoval život hloupostmi, které beztoho nestojí za zlámanou grešli.

Profesor jakoby prozřel a v jediném okamžiku všechno pochopil. S bolestí v duši odešel, posadil na schodek před honosným vchodem do budovy a o nic dalšího se nestaral.

Vycházel jsem zamyšleně ze dveří a div, že jsem o něj nezakopl. Seděl tam jako hromádka neštěstí. Člověk, o kterém mi před chvílí vyprávěl překvapený vrátný.

“Prevít zima,” snažím se skrýt své rozpaky.

Rozhlédl jsem se po okolí, abych získal trochu času, a přitom mi utkvěl pohled na letité lípě přes ulici v parku. Téměř všechno listí z ní opadalo a sukovité holé větve trčely do prázdného prostoru, který se jakoby napohled rozšiřoval. Na podzim se prostor vnímá intenzivněji, napadlo mne. Snad je to ovlivněno i tím, že vzduch je syrový a chladný a dráždí nosní sliznici. Uvědomuji si, jak cítím vůni tlejícího listí a kouř z komínů, který se drží při zemi. Když jej člověk vdechuje, není těžké si uvědomit, jak se příroda chystá k zimnímu spánku. Zima je klid a ticho - rozšířený prostor a prázdnota.

Působí na mne melancholická atmosféra podzimu, která ve mně vyvolává archaické vzpomínky na dávné zkušenosti předků. V tuto dobu pak prožívám pocity, kdy mne cosi láká dát se na cestu a jako tažný pták odletět někam na jih do zimních sídlišť.

Opět jsem sklouzl pohledem k smutné postavě staříka, který se choulil do kabátu na schodech u mých nohou.

“Pojďte, profesore,” vyzval jsem ho v náhlém pocitu souznění, “dáme si někde pořádnou kávu, ať se zahřejeme. A přitom mně můžete povyprávět, co nového jste objevil.”

Až mne zamrazilo, jak snadno jsem si osvojil hranou smířlivost vůči tomuto pomatenému člověku.

Stařík se na mne podíval a zpod letitého širáku mu v očích zasvítila hvězdička vděčnosti.

“Tak půjdeme,” povídá, “ neměl jsem stejně v úmyslu zmrznout tady na schodech.”

Zamířili jsme přes ulici do parku, kde byla už od rána otevřena kavárna “U havrana”. Prošli jsme až k polozbořeným hradbám na druhé straně starobylého parku, kde se podivně honosila zchátralá osmiúhelníková stavba. Původně se jednalo snad o altánek či vyhlídku, než ji pozdější majitel – pan Nahrabal (nomen omen) - zařídil jako kavárnu a stylově zachoval její kamennou strohost.

Vylezli jsme po sešlapaných schodech až k dřevěným dveřím, nad kterými se na řetězu pohupoval neuměle vyrobený plechový havran natřený černou barvou. To, že jde o havrana, jsem se dozvěděl teprve tehdy, až jsem si to přečetl na firemním nápisu.

Podíval jsem se na mlčícího profesora, a když nic nenamítal, vzal jsem za kliku a otevřel vrzající dveře. V tom okamžiku nás ovanulo příjemné teplo a poněkud zvláštní vůně, kterou se vyznačují vlhké sklepy. Dnes jsme vešli jako první hosté - kavárna ještě zela prázdnotou. Posadili jsme se v blízkosti rozpáleného teplometu do jednoho z rohů.

“Hned jsem vám k službám…,“ ozvalo se chraptivě zpoza těžkého závěsu, kde se nacházel přístavek a vchod skrz hradby pro zaměstnance. Pokud si vzpomínám, vede za hradbami silnice až k vzdálenějšímu vchodu do parku, než odkud jsme přišli.

“Copak si budou přát vašnosti?” zakrákal zdvořile majitel, kuchař i obsluhující v jedné osobě, když se konečně vynořil.

Pohlédl jsem na profesora:

“Já bych si tedy dal tu kávu, když dovolíte.”

Objednal jsem pro oba.

Zapálil jsem na stole svíci, která se rozhořela čadivým plamenem, a přitom jsem zamlklému profesorovi položil otázku:

“Tak mně řekněte, nač nového jste přišel, pane Přinosil.”

Stařík se nejprve rozhlédl, jako by se obával prozrazení svého objevu, a když se ujistil, že mu odnikud nehrozí nebezpečí, začal tiše rozprávět:

“V principu se nejedná o nikterak složitou myšlenku, ostatně jako u lecjakého geniálního objevu, ke kterému kdy lidé dospěli. Nakreslil jsem si to všechno přehledně na papír, abych na nic nezapomněl.”

Teprve teď si náhle vzrušený profesor rozepnul huberťák a z náprsní kapsy ošuntěného sáčka vytáhl kus pomačkaného papíru. V očích mu zajiskřilo a dál vykládal:

“Vím, že mě všichni považují za starého blázna, který neví, co dělá,” poťouchle se ušklíbl, “ale já vím víc, než všichni ti zkostnatělí ouřadové dohromady.”

“Tady, podívejte se,” rozprostřel na desce stolu kus pomačkaného papíru. “Nakreslil jsem to.”

Podíval jsem se na papír, který stařík pečlivě vyhladil, a nebyl jsem z toho za mák moudrý. Byly tam vyznačeny rozličné čáry, křivky a podivné značky a všemu vévodila mnohokrát obtáhnutá ležatá osmička.

“To mně tedy vysvětlete, profesore. Ať se snažím sebevíc, nedaří se mi ničemu porozumět…“

“Ták, tady se to nese, pánové,” objevil se znenadání číšník. Postavil na stůl kávu, uklonil se a bez dalšího slova odešel.

Stařík se chopil svého šálku, smutně si povzdechl a hned se napil.

“Brr… Tedy se podívejte…,“ dlouze a vášnivě, se zaujetím mi začal vysvětlovat myšlenku, kterou dnes v noci pochopil. Dlouhé měsíce mu nedopřála klidný spánek…

Vše, co mi pak profesor povídal, bylo napůl zmatené a leckdo by si snadno mohl myslet, že se nejedná o zdravě uvažujícího člověka.

Na chvíli jsem dokonce zvažoval, nejsem-li já sám duševně chorý. Nakonec mě však zaujal jeden profesorův nápad. Bylo to pod vlivem vlastní, téměř shodné myšlenky, která mne napadla právě dnešní probdělé noci. Hned jsem to ale zapudil jako výplod unaveného mozku.

Celý týden jsem se už pořádně nevyspal, protože jsem se snažil dokončit projekt použití experimentálních přístupů v archeologii, které mají objasnit metalurgické postupy v historii zpracovávání bronzů. Hlavou se mi honily přízračné a neskutečné představy. Jako ve snu mne pak napadlo, jak by to asi vypadalo v současnosti, kdyby lidé před tisícem let dokázali ovládat dnešní technologie na molekulární úrovni. Napadlo mne, že ve svých alchymických dílnách museli ovládat totéž, ale na kvalitativně odlišné úrovni. Napadlo mne dále, kolik z tohoto umění bylo zapomenuto nebo ztraceno v haldách balastu a staleté špíny archivů a knihoven. Až se mi z toho zatočila hlava. A v tuto chvíli to tady prožívám znovu. Poslouchám bláznivého staříka a nevím, co si o tom mám myslet.

Poněkud zmateně a nesouvisle se dozvídám o makro a mikroskopické struktuře lidského těla, které se skládá z jednotlivých buněk. Dozvídám se o nějakých částicích, které se mohou pohybovat v tomto organizovaném systému světelnou rychlostí. Poté mi profesor se zvláštním zaujetím prozrazuje, že se mu podařilo objevit způsob, jak lze předávat informace ve vnitřní struktuře buněk živých organismů. Že je možné zpětně měnit informace kódované na nekonečné smyčce vědecky doposud nepopsanou energií, kterou se mu údajně podařilo objevit ve skladbě molekul kyselin, které jsou obsaženy v buněčných jádrech.

Hlava mi šla kolem a nemalou měrou se na tom podílelo i to, jakým způsobem se mi profesor snažil vysvětlit, jak k objevu došel. Přitom mu v očích zářilo zvláštní světlo, když ze svého nadšení přenášel cosi i na mne. Nadšení pro moudrou přírodu a skryté zákony, které nejsou dosud nikým objeveny.

“A právě na lidech, mezi něž nás sám povýšil, záleží, jakým směrem se vydá další vývoj těchto zákonů,” zakončil své povídání Josef Přinosil - označený profesor.

Bylo to úžasné posezení s pomateným člověkem, a zvlášť lehce se mi to nepřiznává.

Pohlédl jsem na hodiny vedle dveří. S podivem zjišťuji, že zde sedíme už čtyři a půl hodiny. Až teď jsem si začal uvědomovat okolí, kde přišli další hosté a Nahrabal, opřený o pult, poníženě se šklebící…

“Sem vás nechtěl vyrušovat, vašnosti, budou si ještě něco přát?”

Poručil jsem dědovi další kávu…

“A s vámi, vážený profesore, se teď musím rozloučit. To, co jste mi dnes pověděl, je ohromná myšlenka. Upřímně se přiznám, že jsem byl vaším povídáním unesen a pořádně nevím, co bych vám měl odpovědět. Ale nevidíme se snad naposledy…“

Stařík se jen rozpačitě pousmál a pokrčil drobnými rameny, až mi přeběhl mráz po zádech. Dál už nic neřekl.

Zaplatil jsem společnou útratu a vyšel do slunného podzimního poledne. Prošel jsem kolem hradební zdi a spěchal z parku dál přes ulici na zastávku. Měl jsem štěstí, právě přijížděl vůz. Zamával jsem na znamení a nastoupil.

“Historická 6627,” nahlásil jsem muži na kozlíku. Zabouchl jsem dvířka a vůz se zvolna rozjížděl, když jsem okýnkem uviděl, jak přes ulici v místech, kde jsem před chvílí procházel, běží profesor. Ztřeštěně mává rukama a volá cosi k muži na kozlíku. Ve stejném okamžiku se zpoza rohu vyřítil prudce další vůz. Kočí se ještě v poslední chvíli pokusil strhnout opratěmi koňské spřežení, ale už bylo pozdě. Snad kdyby se mužík nezamotal do rozevlátého huberťáku a nezakopl by, když se snažil opožděně reagovat… A snad kdybych já sám tolik nespěchal…, napadlo mne.

Zabušil jsem na stěnu bryčky a vůz se zastavil. Vyskočil jsem a běžel přímo k místu neštěstí, kde se už sbíhali další lidé. Profesor byl mrtev.

“To jste vy, na koho ten člověk volal?” oslovila mě starší žena.

“Volal, že vám zapomněl říct něco důležitého.”

“Ano, já vím… Teď už vím, co mi nestačil dopovědět…,“ probleskla mi náhle hlavou myšlenka. V jediném okamžiku jsem to celé pochopil… A teď už vím, co musím udělat.

Otočil jsem se a pomalu odcházel směrem k Historické.

Už jsem nikdy nepospíchal…

Copyright © 2009 by nove.nazory.eu

Poslední komentáře
04.03.2009 10:44:51: Po přečtení povídka jsme se dlouho zamýšlela napsat svůj názor.Autor zde míří k nekonečnu ,myšlenkou...
04.03.2009 00:11:21: Objevil jsem vaše stránky náhodou, když jsem se probíral fulltextem na google... Nedalo mi to a a ťu...
03.03.2009 18:57:41: Pěkně se to četlo jenom si připadám, že jsem něco nepochopil. Dovedu si představit toho divného stre...
 
Chat pro prima lidi... Vstupte ;-)

Administrátor stránek, který vám může udělit práva...
stojmenov{zavináč}seznam{tečka}cz


Počítadlo - jednou denně z počítače (IP):
Aukro.cz