Názory aneb jak se mi jeví svět...

Ať to, co vlastním, přináší užitek také jiným,
a to v duchu moudrosti, jež se sdílí a nikoliv hádá...

Obrázky?
 * Pocta C. G. Jungovi >>> *

LIDÉ A ZEMĚ

Spřátelené

Profi Odkazy

UniBook.com

Vydejte zdarma svou knihu - publikujte
---------------------------

Proofreading.cz

Kouzlo slov ve vašich službách...
---------------------------

Slovník cizích slov

Michal - texty

O chůzi aneb jak prosté...

Jak prosté slovo „chůze“. Jednou jsem si položil otázku, co skutečně mistrovsky ovládám a zda-li je něco, nač se mohu s jistotou v životě spolehnout. Přes rozličné ambice od spisovatelství, vypravěčství, kreslířství až po intelektuální schopnosti jsem se postupně vylučovací metodou dostal až k základním věcem jako je pozornost, soustředění, pohyb, klid, dech aj. Výsledkem mého rozjímání bylo zjištění, že není nic, nač bych se mohl skutečně spolehnout. A přesto jsem měl neurčité tušení, že jistá dokonalost a neopakovatelnost je obsažena v každém okamžiku.

Uvědomil jsem si vzácné chvilky, které jsem si občas zažíval. Hodně jsem přitom vzpomínal na okamžiky z dětství, kde jsem do určitého věku byl schopen pobývat ve světě dokonalých okamžiků skládajících se do krátkých i delších časových úseků. Záblesky paměti mne nakonec přivedly k vědomé snaze objevit způsob, jak bych mohl vyvolat stav bytí, při kterém mi bylo přirozeně dáno žít vědomě, blaze a skutečně. Bez pochybností, předsudků, přetvářky a vlastnit věci k osobnímu prospěchu. Jednoduše to vysvětluje stav vědomí dítěte do doby, než si začne uvědomovat vlastní „Já“. S rozdílem, kdy v dospělosti si uvědomujeme možnosti a máme prostředky k pojímání a změně věcí dle vlastních představ svého „Já“.

Nakonec jsem po dlouhém rozjímání dospěl k představě „umění chůze a dechu“, kde bych se v životě mohl pokusit dělat něco, kdy bych se mohl přiblížit k dokonalosti a spolehnutí se na sebe samého. Chůze se mi postupně započala stávat prostředkem k pojetí sebe samotného v rozličných možnostech vlastní existence.

Povídat si o chůzi je na první pohled celkem zbytečné. Chůze se prostě dělá, abychom někam došli, zkrátka přemístili se v prostoru. Jedná se o celkem zautomatizovaný pohyb, na který jsme si už v raném věku zvykli a naučili se na chůzi nemyslet.

Při holotropním dýchání jsem zažil před lety prožitek dítěte ve věku, kdy jsem se učil pohybovat chůzí. Prožíval jsem si první krůčky a překvapení spolu s radostí jako novum. A zároveň z vědomého pohledu dospělého, co je při holotropním dýchání přirozené, jsem byl fascinován, když jsem se při zážitku malého dítěte přesunoval na chodbu a do další místnosti. Právě jsem objevoval chůzi! Krok za krokem, s měnící se perspektivou pohledu do prostoru, kdy se ten prostor a věci v něm obsažené zdánlivě (virtuálně) měnily. Jak jsem jen mohl zapomenout něco tak úžasně objevného a nabízejícího netušené možnosti. Jednalo se ale odborně řečeno o regresivní stav mysli, nikoliv o vzpomínku na dětství. Byl jsem to já, jako netečný pozorovatel, a bylo to také dítě ve mně iniciované. Jedno bylo schopno sdílet druhé a naopak v duchu moudrosti vědomé psýché.

S odstupem času jsem si začal uvědomovat, že jsem měl vždy sklony provádět chůzi. Při významných životních obdobích jsem se intenzivně věnoval chůzi. Nebo by se dalo říct, že když jsem se začal intenzivně věnovat chůzi, objevila se ta významná životní období?

Chůze se mi v tomto novém pojetí spolu s dechem stala inspirativní a motivační. Pokaždé, když jsem se vydával na svou procházku, podstupoval jsem svůj nový rituál. Myslím, že tento obřad předcházející vědomé chůzi je osobní záležitostí, kterou si musíme zažít sami. Pokud se pokusím o návod, pak můžu jen doporučit: „Jdi.“ „A dýchej“, dodal bych. I tak to zní velice paradoxně. Ale v tomto paradoxu je možná ukryto celé to tajemství mistrovství chůze. Jdi a dýchej, o nic jiného se v danou chvíli nemusíš starat. Ono se to děje i bez těch starostí. Jdi a dýchej, a dělej to třeba jednou týdně, a třeba jednou denně, ale pravidelně a vědomě. Mým přáním nakonec až do současných dnů, kdy rituál chůze denně praktikuji, zůstalo zažívat onu touhu (mistrovství), a až jednou…, až budu moci jít a dýchat pokaždé, když půjdu a budu dýchat.

V začátcích jsem svou chůzi zdůvodňoval jejím cílem, který jsem si vědomě vytyčil. Projít městem a seznámit se s jeho zákoutími. Nebo vyjít na kopec a rozhlédnout se po kraji. Anebo využít jakékoliv příležitosti k chůzi, třeba cesty do kina, na nákup nebo na schůzku s přítelkyní nebo s přítelem.

Pozvolna jsem si začal uvědomovat, že chůze je dokonalý proces, který se odehrává nejen navenek, ale také ve fyziologii zdravého organizmu. Objevil jsem novou motivaci v experimentech s životními projevy chůze a dechu. Pak bylo jen otázkou času, kdy jsem si uvědomil, proč by mi mělo mé fyzické tělo bránit ve výstupu na horu? Když jsem pochopil, že je to skutečně záležitost rozhodnutí a svobodné vůle, začal jsem při své chůzi cvičit se svým tělem, které se mi tak postupně stávalo dokonalým nástrojem ducha.

Uvědomil jsem si, jak i při chůzi můžu vyjadřovat své životní postoje. A že je vyjadřuji! Bylo to úžasné zjištění, jako kdysi na počátku, když jsem se učil prvním dětským krůčkům.

Motivující byla pro mne také skutečnost, že to reflektovalo také mé okolí. Dostávalo se mi zpětných vazeb, při kterých jsem intuitivně zůstával v jakési úctě a pokoře k projevům života. Nedokázal jsem totiž své počínání nějak okomentovat, spíš jsem měl sklon k stydlivosti za své nezvyklé chování. Přijal jsem před lidmi nakonec svou chůzi jako tajemství, a přitom jsem si začal uvědomovat svou nabytou moc nad sebou samým. Z techniky chůze a dechu se mi nakonec stala životní filozofie.

Copyright © 2009 by nove.nazory.eu

Žádné komentáře
 
Chat pro prima lidi... Vstupte ;-)

Administrátor stránek, který vám může udělit práva...
stojmenov{zavináč}seznam{tečka}cz


Počítadlo - jednou denně z počítače (IP):
Aukro.cz