Názory aneb jak se mi jeví svět...

Ať to, co vlastním, přináší užitek také jiným,
a to v duchu moudrosti, jež se sdílí a nikoliv hádá...

Obrázky?
 * Pocta C. G. Jungovi >>> *

LIDÉ A ZEMĚ

Spřátelené

Profi Odkazy

UniBook.com

Vydejte zdarma svou knihu - publikujte
---------------------------

Proofreading.cz

Kouzlo slov ve vašich službách...
---------------------------

Slovník cizích slov

JINÉ PŘÍSPĚVKY

ZAPOMENUTÝ PRAMEN

Zapomenutý pramen aneb pověst o podivném poutníkovi a šťastném pasáčkovi

Znám místo skryté v nesnadno přístupných horách, které můžu navštívit jen za vhodných podmínek. Nejprve to musím cítit v duši jako vnitřní potřebu a neodolatelnou touhu. Teprve potom můžu začít prakticky zvažovat, jak si splnit nevšední přání – uskutečnit pouť na místo skryté před zraky nezvaného návštěvníka v krkolomném srázu zarostlém spletitým křovím. V dávných dobách se v těch místech musel těžit kámen, protože jinak si nedovedu vysvětlit zvláštní, uměle vytvořené a pečlivě seskládané kamenné terasy. Jen poprvé jsem si kladl otázku - proč právě zde, na tak těžko přístupném místě?

Dnes vzpomínám, jak jsem si před léty z nějakého rozmaru naplánoval několik dnů koncem týdne a vypravil jsem se do hor hledat nickamínkovou jeskyni.

Podle mapy a určeného azimutu jsem postupně prošel třemi údolími, až jsem se nakonec ocitl na úpatí horského hřebenu, který se táhl daleko na západ, kde se tyčil nejvyšší vrchol sopečného pohoří Sněžníku. Při následujícím výstupu jsem měl již objevit nikoliv svou jeskyni, ale daleko vzácnější místo, které mne ovlivnilo po zbytek života.

Vyrazil jsem vzhůru hustým smrkovým porostem a namáhavě jsem vystupoval do prudkého vrchu. Pomalu, krok za krokem, jsem opatrně přelézal polomy, spadané a do sebe propletené větve a ostré kameny. Vyhýbal jsem se obrovským balvanům a podivoval se, jak jen v takovém srázu můžou držet. Pak jsem si povšiml, že jsou z poloviny pečlivě zapuštěny v zemi, až se mi v jednu chvíli zdálo, že se jedná o dílo lidských rukou a důmyslného ducha.

Vyšplhal jsem až k místu, na které mne upozornilo hučení a klokotání horské bystřiny tlumené hustým porostem. Voda se dravě valila po svahu a již po staletí si razila cestu skalnatým korytem mezi ohlazenými kameny. Rozhodl jsem se postupovat dál mezi kluzkými balvany, které byly porostlé vlhkým mechem, což znesnadňovalo již tak namáhavou cestu. Lezl jsem teď po skalnatých terasách odkrytých dravým proudem hluboce se zařezávajícím do horského terénu.

“Ten zatrolený sráz nebere konce,” pomyslel jsem si v duchu. Vtom se přede mnou náhle objevilo zvláštní prostranství. “Zde musely působit lidské ruce,” bylo první, co mne napadlo při pohledu na rovné prostranství jakoby uměle vytvořené ve strmém svahu. Nerostly zde žádné stromy, jen neproniknutelné křoví, v kterém se ztrácel tok bystřiny. Chtěl jsem to místo obejít a pokračovat ve stoupání, když mne cosi napadlo. Jen jako velice jemný závan vzduchu a zárodek myšlenky. Po těle mi přeběhlo mrazení.

Odložil jsem batoh a opatrně, po čtyřech, jsem si razil cestu křovím, abych prozkoumal to zvláštní místo. Půda se znenáhla stávala kamenitou a pichlavé větvičky řídly, až se docela ztratily. Najednou se před mým udiveným zrakem odkryl nezapomenutelný pohled.

Skalní podklad byl tvořen masivními terasami, které se tmavě zelenaly hustým mechovým porostem. Přímo přede mnou se ve svislé stěně rozevírala černá puklina, která se směrem vzhůru zužovala jakoby do ztracena. Když jsem mimoděk pohlédl k obloze, spatřil jsem výřez ze dvou třetin ohraničený skalním převisem a okolními vzrostlými stromy, nad kterým zářilo modré nebe s rychle ubíhajícími bílými oblaky. Až se mi z toho pohledu zatočila hlava. Bylo to, jako bych se díval do obráceného dalekohledu.

Z pukliny - přírodní brány do podzemního království - vyvěral vydatný pramen. Voda stékala v nesčetných praméncích do přirozené nádržky, kde se hromadila a dál si padajíc razila cestu ze stupně na stupeň terasy skrz křoví.

Najednou jako by se ochladilo. Uvědomoval jsem si nezvyklé tajuplné ticho. Neslyšel jsem nic ze zvuků, které člověk podvědomě a jaksi automaticky vnímá, pokud je vše v pořádku. Bylo to ticho, co mne vytrhlo z poklidu. Přesto v tom tichu bylo možné zaznamenávat rozličné zvuky, které si jinak běžně neuvědomujeme. Cítil jsem proudění vánku jako velmi jemné šimrání ve vlasech elektrizující pokožku. Celý prostor byl naplněn zvláštními vibracemi - byly hluboké a temné. Cosi bylo ve vzduchu. Od pramene se ozývalo jakoby v monotónním rytmu duté klokotání, jež bylo zvýrazněno jemnou mnohonásobnou ozvěnou odrážející se od kamenných ploch geometricky uspořádaných skalních stěn.

V jednu chvíli jsem si začal uvědomovat tichý vnitřní hlas, s nímž jsem mohl rozprávět. Ani mne to nepřekvapilo. Byl jsem naplněn neobvyklou jistotou a neomylností. Pln důvěry jsem se posadil v blízkosti šumícího pramene a v klidu jsem tiše naslouchal svému nitru. Spočíval jsem v pokojné důvěře a byl jsem unášen náhlou jasností vynořujících se představ a čistotou pocitů. Jakoby v éterických barvách se v mé mysli odvíjel nekončící příběh, z nějž mi v paměti utkvěl jen nepatrný zlomek. Dnes už vím, že tehdy jsem v několika okamžicích spatřil, že se jako dítě vznáším v beztížném prostoru, který se zdál být temným a zároveň prozářen neoslňujícím světlem. V ruce jsem držel zlatou hůlku, kterou obepínaly dva jasně zelené stonky nějakých rostlinek. Vytušil jsem z jistotou, že v hůlce je skryta moc nad vlastním osudem.

*

Nevím, jak dlouho jsem se nacházel na tom zvláštním místě, ale když jsem procitl z podivného transu, nacházel jsem se již mimo pramen, za vnější hradbou křovin. Znovu jsem byl jen při vzpomínce puzen vnitřní touhou vrátit se zpět k pramenu. Chvíli jsem silně vzrušený seděl na zemi vedle batohu, kde jsem se probral z vytržení z běžné reality, a snažil se pochopit souvislosti: “Co se to se mnou před tím dělo?”

Pohlédl jsem mimoděk na hodinky a zjistil překvapeně, že je už půl šesté odpoledne. “Muselo uběhnout nejmíň šest hodin, co jsem strávil u pramene,” prolétlo mi hlavou. V překvapení jsem opět zůstal sedět a nedokázal si vysvětlit, co se za tu dobu mohlo všechno stát. Unaveně jsem se přece jen zvedl ze země a vydal se na zpáteční namáhavou cestu.

Nesl jsem si však stále uchvacující zážitek a pokaždé, když jsem vzpomínkou jen zavadil o pramen, zmocnilo se mě silné vzrušení. Pohyboval jsem se mimo čas a teprve na vlakovém nádraží Starého Města, jako bych byl veden neznámou silou, jsem si plně uvědomil, že je už tři čtvrtě na jedenáct. Jen taktak, že mi neujel poslední noční vlak.

Nastoupil jsem do jediného vagónu stařičké lokálky, jež bohatě naplňovala potřeby několika místních obyvatel dojíždějících na noční směnu do blízkého města. Jízdenku jsem si koupil až ve vlaku, když přišel průvodčí, který se na mne dlouze zadíval.

“Copak se vám stalo, mladíku?” oslovil mne starostlivě.

“Ani nevím, pane,” odpověděl jsem postaršímu muži. A v tom okamžiku jsem věděl, jako bych toho člověka již odněkud znal - moc dobře - i s jeho životním příběhem.

“Uzdravil se vám už Atos?” sama představa mně přišla na mysl a slova vyplynula z úst, až jsem se tomu podivil. Průvodčí rovněž zvedl v úžasu obočí a povídá:

“A jakpak to víte, že jsem měl chorého psa?” poškrábal se rozpačitě ve vousech, “nepamatuji se, že bych vás odněkud znal.”

Pokrčil jsem rameny. “I pro mě je to záhadou. Napadlo mě, jen tak se vás zeptat.”

“To jsou mi podivné způsoby, překvapit člověka otázkou, kterou nečeká,” broukal si průvodčí a nad něčím se zamyslel.

Stařičká lokálka se vracela na noc do depa, aby opět druhý den vyjela stejnou trasou a odvezla brzy ráno se vracející dělníky. Teď bylo pozdě večer a jediný vagón zel prázdnotou. Jen vzadu seděla nějaká slečna a o pár lavic blíž si tiše povídali tři muži v montérkách a s brašnami. Uniformovaný stařík si jich vůbec nevšímal, už dlouho je zná. Posadil se na lavici naproti mně, položil vedle sebe štípací kleště na jízdenky a po očku si mne se zájmem prohlížel.

“Jářku a odkudže to přicházíte takhle za tmy? Koukám, podle vašeho oblečení, že jste byl asi nahoře v kopcích.”

“Máte pravdu, dědo,” povídám již směle, “a přihodila se mi tam taková zvláštní věc.” Stručně jsem pozornému staříkovi vypověděl svůj odpolední zážitek. Poslouchal mě s netajeným zájmem a zamyšleně si mnul vous na tváři.

“Jářku a já si myslel, že to je jen povídačka. Báby při dračkách si jeden takový příběh za dlouhých zimních večerů povídají, aby jim utekla dlouhá chvíle,” překvapil mne stařík upřímnou reakcí a ještě víc vyburcoval mou zvědavost. A přesto jako bych už tušil, co mi poví.

“Dědo, a co je to za příběh, který si báby vykládají?” zeptal jsem se v očekávání, že se dozvím důležité souvislosti k příhodě nahoře u pramene.

Starý průvodčí se pohodlně posadil, sundal z hlavy čepici a po chvilce vzpomínání, kdy si skládal zasunuté myšlenky, začal vyprávět starobylou pověst zdejšího kraje.

*

“Jářku, tak tedy za dávných časů, kdy lidé byli k sobě více hodní, odvíjel se, jak praví pověst, tento tajemný příběh. Vysoko v sopečných horách se nacházela stará hornická osada, kde se žádnému nežilo nikterak lehce. Drahé kovy ani rudy se tam už dávno netěžily a lidé museli své živobytí těžce dobývat namáhavou prací na neúrodných kamenitých políčkách.

A jednoho dne, v tom čase, objevil se poblíž osady zvláštní tulák v otrhaných šatech, jakoby se zjevil z jiných časů s podivnou poutnickou holí v ruce a zvláštním přízvukem v hlase. Lidé jej ale přijali vlídně, jak se slušelo na tehdejší mravy. Dostalo se mu skromně jídla, pití a střechy nad hlavou.

Když se pak po několika dnech poutník loučil s milými lidmi, zeptal se, proč se těžce lopotí od božího rána do pozdního večera na poli, když okolí osady oplývá bohatstvím nesmírné hodnoty? Lidé se mu za jeho řeč smáli. Dostalo se mu odpovědi, že drahé kovy a kamení bylo pohněvaným horským skřítkem ukryto před člověčí chamtivostí hluboko v podzemním království.

Poutník se takové řeči podivil a odpověděl: „„Procházel jsem po hřebeni, a když jsem sestupoval do údolí strmou strání, povšiml jsem si vzácné bylinky, která často vyrůstá v místech, kde se nachází podzemní bohatství. Nedalo mně to, uříznul jsem zdravý proutek a dobří duchové hor mne už sami dovedli k místu, kde se je skalní puklina ústící do podzemních hlubin. Všude kolem hojně rostly zmíněné byliny. V okolí pukliny pak sebral kameny, které mu podaly svědectví o ukrytém přírodním bohatství.””

Lidé se již tulákově řeči nesmáli. Pečlivě jim proto popsal místo, kudy před pár dny prošel. Ještě jednou poděkoval za milé přijetí a odebral se neznámo kam. A od té doby už o potulném dobroději nikdo nic neslyšel.

Lidé z osady potom skutečně objevili poutníkem popsané místo oplývající ohromným nerostným bohatstvím. Ze země vycházela na povrch bohatá zlatá žíla. Lidé otevřeli důl a rázem zbohatli. Ale nečekané bohatství nepřineslo nikomu štěstí. Lidé zpychli a zapomněli si vážit požehnání, kterého se jim dostalo. Jednoho dne se s ohromným rachotem půda sesula. Z příkrého svahu se valily obrovské balvany. Mnoho lidí přišlo o život. Horský skřítek se rozhněval, až se země otřásla. Důl se zřítil a na jeho místě vytryskl mocný pramen. Stará osada postupně zanikla a jen někdy, povídá se, že jednou za sto let, se objeví potulný člověk, kterému se poštěstí nalézt místo, kde ze skály vyvěrá tajemný pramen.   Tomu místu se říká „Pramen tajného přání“ a není snadné ho najít. Celý horský hřeben je posetý pramínky a prameny, také močály, a protkaný nespočet potůčky a horskými bystřinami, které v průběhu let stále vznikají a zanikají v opakujícím se koloběhu.

Pramen dostal svůj název podle příběhu o zbloudilém pasáčkovi, kterému se v minulém století šťastnou náhodou přihodilo objevit bájemi opředené místo. Vrátil se z hor jako vyměněný, ale záhy nato velmi zbohatl. Postavil si statek a dlouhá léta žil k prospěchu svých bližních. Žádný člověk se ale nikdy nedozvěděl, co se mu tehdy v horách skutečně přihodilo. Všem odpovídal stejně - našel jsem pramen tajného přání.”

*

“Tak to je pověst místního kraje, kterou si báby po večerech povídají. Musel byste je ale nejdřív znát, abyste pochopil, co všechno si dokážou vymyslet,” zakončil své povídání průvodčí. Poděkoval jsem za vyprávění a rozloučil se, protože vlak právě projížděl cílovou stanicí, kde musím přestupovat.

Sedím v jiném vlaku a zůstávám stále naplněn zvláštními pocity. Na okamžik jsem si vnitřně uvědomil, jak nedokáži ani slovy popsat, co se v mém životě právě dnešního dne odehrálo. Bylo mi dáno odhalit tajemství, kdy v říši snů, bájí a pověr se meze fantazii nekladou?

 

Poslední komentáře
14.02.2010 02:04:56: No, možná právě proto, že je zapomenutý a skrytý běžným návštěvníkům...;-)
09.02.2010 17:44:30: Doopravdy zapomenutý pramen a zasunutých na stránkách. Objevil jsem povídku zcela náhodou a tím víc ...
 
Chat pro prima lidi... Vstupte ;-)

Administrátor stránek, který vám může udělit práva...
stojmenov{zavináč}seznam{tečka}cz


Počítadlo - jednou denně z počítače (IP):
Aukro.cz