Rovnoramenný trojúhelník, který jsem spatřil jako symbol troj-jedinečnosti a božského oka, vznikl nikoliv protnutím leteckých drah, ale byl ryzím přírodním úkazem. Scenérii umocňovaly paprsky jako světelné šípy rozbíhajících se skrze členitá mračna, v jejichž středu bylo ukryto životodárné Slunce.

Fascinován trojúhelníkem udržujícím svůj tvar, jako by mi to mělo něco naznačit, uvědomil jsem si, kolik asi dalších lidí vidí na nebi nezvyklý přírodní útvar? A jestliže jej spatřili, kolik jich přiřklo význam tomuto jevu? Lidská mysl je jako zrcadlo obrážejíc vjemy, kdy smysly přijímáme informace, a bystrý rozum pracuje s vybavujícími se představami. A co mysl, to osobitý originál utvářený výchovou, vlastními zkušenostmi a zděděnými dispozicemi.

Spatřil jsem dokonalý trojúhelník jakoby v přítomnosti vyšší existence projevující se prostřednictvím slunečního záření, zemské atmosféry a vodních par. Bezděčně jsem usedl na zem a se zkříženýma nohama jsem sledoval odvíjející se okamžiky. Celá událost trvala asi dvacet minut až do okamžiku, kdy se symbol náhle rozplynul. Přitom mne napadaly rozličné myšlenky a vybavovaly se mi spontánní představy. Vzpomněl jsem si na egyptského slunečního boha Ra, a jak Slunce uctívali a nazývali v různých dobách a kulturách. Prožíval jsem si přitom hřejivé pocity Ra-dosti a neskonalé jistoty. Celou svou duší jsem volal slavnostní hu-Rá. A podivoval se zároveň zvláštním souvislostem, které se mi sami propojovaly v základních archaických vzorcích.

Vytušil jsem, že symbolika trojúhelníku nějak souvisí s mou vlastní historicko-kulturní tradicí. Ne-li přímo se mnou teď a tady.

Napadlo mne, jak je zbytečné o věci nějak přemýšlet. Důležité je povznést se nad vlastní mysl a v tichosti si uvědomovat přítomnost vyššího nestranného pozorovatele. Sama tato zkušenost vyvolává pocity radosti a blaha v duši. Stačí si jen uvědomit přirozený blahobyt, kterým jsme obklopeni.

Vědomí, blaho a existence, které na rozdíl od nestálých jmen a proměnných tvarů věcí i událostí, zůstávají uchovávány jako trvalá přítomnost.

Vědomí se ve slovním základu asociuje prastarou vědu mocných mágů nebo staroindické mudrcké Védy, a potom ve spojení druhé části slova jako latinsky "domus" zvaný dům. A Dóm jako prostora vznešená a ušlechtilá svatyně pro vědu na zářící cestě životem. Je zde náhodná podobnost s prastarým posvátným Óm, jež jako slabika dokáže rezonovat prostorem a psychicky vnímaným relativním časem.

Blaho jako základní energie projevující se lidským citem směřujícím k vyššímu transcendentnímu smyslu.

Existence je podstatou bytí projevující se ve spojení blaha čili blahobytu.

A výsledkem je nakonec ona božská tajemná troj-jedinečnost obsažená v bezejmenném a bezobsažném spojení vlastního vědomí blahobytu.